Vivien Hawkins
Celé jméno: Vivien Hawkins
Věk: 17 let
Rasa: Vlkodlak
Obor: Vlkodlačí studium
Kolej: Podzimní
Povaha: Vivien nikdy nebyla nijak extra společenská dívka, ale když se jí zachtělo, dokázala pobavit. Od malička se moc nezměnila i přes všechny životní překážky či lepší okamžiky.
Její chování se dá shrnout do složité příručky k tomu, co nedělat, aby vás nepřizabila. Zní to interesantně, ale umí se o sebe postarat, takže při boji bývá dost agresivní a mnohdy úspěšná. Nemá strach začít spor, ale ze zásad určité loajality spory nevyvolává. Čas od času umí být velmi depresivní a melancholická, nenávidí sebelítost a arogantní jedince. Naprostá smířenost se smrtí v ní vyvolává milosrdnost k ostatním a lhostejnost ke svým vlastním problémům. Její nálada je jako počasí, nestálá a nevypočitatelná. Má ráda tmu, zvířata a její nejoblíbenější prostředí je hornatý les.
Má cíl, jímž je svoboda a jistá nespoutanost jejího plachého srdce.
Ve všem špatném vždy najde něco dobrého, ať je to cokoli. Nezáleží jí na tom, jestli zrovna potká učitele či spolužáka, ke každému chová určitý druh respektu. Rozdíl se ale objevuje na stupni drzosti a hádky. Přes všechny ty překážky ráda porušuje pravidla, pokud se to tedy netýká školy, to je výjimka. Ve škole se snaží chovat vzorně, protože právě vzdělání je pro ní jediná možnost toho, jak se dostat co nejdál, vzdělání nebo láska.
Dalo by se říct, že má dvě tváře, ve škole – tichá, melancholická a uzavřená, ale v případě provokace či vytočení agresivní a neústupná nebo odvážná. S odvahou a neústupností souvisí i její druhá tvář, tedy ta mimo školu – provokující dívka, co ráda porušuje pravidla a vdechuje svobodu. V tomto rozpoložení ráda navštíví i menší kolektivy, ale málo kam zapadne, což jí samotnou mírně děsí.
Historie: Matka jí zemřela při porodu, takže jí prakticky nepoznala. Neví, co je to mít někoho skutečně rád, pokud opomeneme jejího staršího bratra, kterého poznala až o deset let později, ale to potom.
Již v deseti letech se jí její otec pokusil několikrát znásilnit, vždy utekla, ale jednou se jí to nepovedlo. Dávno by zmizela z domu, ale neměla kde přebývat.
V poslední chvilce naděje do malého domu vtrhl tak sedmnáctiletý kluk a otce si slušně podal. Tedy, jak to říct.. nechal ho ležet v bezvědomí na podlaze. Nelitovala jsem ho, neměla jsem proč, protože jsem ho nenáviděla. Vyděšenou mne kluk vzal z domu pryč, později jsem se dozvěděla, že onen „sedmnáctiletý kluk“ je můj šestnáctiletý bratr. Žilo se s ním dobře, naučil mne toho opravdu hodně, číst v lidech a naučit se žít s bolestí. Bylo tu něco co zaplňoval, tu díru v mé duši. Brácha byl lepkavá hmota mezi mým rozbitým srdcem a tak to také zůstane. Ve dvaadvaceti zemřel na předávkování, podle mého mi lhali, protože on drogy nenáviděl a já nevěřila, že by tohle dokázal udělat. Nikdy mi jeho tělo neukázali, ale i bez toho jsem se smířila s krutou realitou. Život šel dál a já pokračovala ve studiu tak jako brácha, sama a bez přítěže. Po roce jsem se rozhodla změnit se, k tomu bylo zapotřebí nové prostředí a noví lidé, proto jsem se také octla zde.
Věk: 17 let
Rasa: Vlkodlak
Obor: Vlkodlačí studium
Kolej: Podzimní
Povaha: Vivien nikdy nebyla nijak extra společenská dívka, ale když se jí zachtělo, dokázala pobavit. Od malička se moc nezměnila i přes všechny životní překážky či lepší okamžiky.
Její chování se dá shrnout do složité příručky k tomu, co nedělat, aby vás nepřizabila. Zní to interesantně, ale umí se o sebe postarat, takže při boji bývá dost agresivní a mnohdy úspěšná. Nemá strach začít spor, ale ze zásad určité loajality spory nevyvolává. Čas od času umí být velmi depresivní a melancholická, nenávidí sebelítost a arogantní jedince. Naprostá smířenost se smrtí v ní vyvolává milosrdnost k ostatním a lhostejnost ke svým vlastním problémům. Její nálada je jako počasí, nestálá a nevypočitatelná. Má ráda tmu, zvířata a její nejoblíbenější prostředí je hornatý les.
Má cíl, jímž je svoboda a jistá nespoutanost jejího plachého srdce.
Ve všem špatném vždy najde něco dobrého, ať je to cokoli. Nezáleží jí na tom, jestli zrovna potká učitele či spolužáka, ke každému chová určitý druh respektu. Rozdíl se ale objevuje na stupni drzosti a hádky. Přes všechny ty překážky ráda porušuje pravidla, pokud se to tedy netýká školy, to je výjimka. Ve škole se snaží chovat vzorně, protože právě vzdělání je pro ní jediná možnost toho, jak se dostat co nejdál, vzdělání nebo láska.
Dalo by se říct, že má dvě tváře, ve škole – tichá, melancholická a uzavřená, ale v případě provokace či vytočení agresivní a neústupná nebo odvážná. S odvahou a neústupností souvisí i její druhá tvář, tedy ta mimo školu – provokující dívka, co ráda porušuje pravidla a vdechuje svobodu. V tomto rozpoložení ráda navštíví i menší kolektivy, ale málo kam zapadne, což jí samotnou mírně děsí.
Historie: Matka jí zemřela při porodu, takže jí prakticky nepoznala. Neví, co je to mít někoho skutečně rád, pokud opomeneme jejího staršího bratra, kterého poznala až o deset let později, ale to potom.
Již v deseti letech se jí její otec pokusil několikrát znásilnit, vždy utekla, ale jednou se jí to nepovedlo. Dávno by zmizela z domu, ale neměla kde přebývat.
V poslední chvilce naděje do malého domu vtrhl tak sedmnáctiletý kluk a otce si slušně podal. Tedy, jak to říct.. nechal ho ležet v bezvědomí na podlaze. Nelitovala jsem ho, neměla jsem proč, protože jsem ho nenáviděla. Vyděšenou mne kluk vzal z domu pryč, později jsem se dozvěděla, že onen „sedmnáctiletý kluk“ je můj šestnáctiletý bratr. Žilo se s ním dobře, naučil mne toho opravdu hodně, číst v lidech a naučit se žít s bolestí. Bylo tu něco co zaplňoval, tu díru v mé duši. Brácha byl lepkavá hmota mezi mým rozbitým srdcem a tak to také zůstane. Ve dvaadvaceti zemřel na předávkování, podle mého mi lhali, protože on drogy nenáviděl a já nevěřila, že by tohle dokázal udělat. Nikdy mi jeho tělo neukázali, ale i bez toho jsem se smířila s krutou realitou. Život šel dál a já pokračovala ve studiu tak jako brácha, sama a bez přítěže. Po roce jsem se rozhodla změnit se, k tomu bylo zapotřebí nové prostředí a noví lidé, proto jsem se také octla zde.
